Řecký Maraton.

Jak už to tak bývá, nic netrvá věčně. Ani to staré Řecko, ani to Vánoční Řecko a ani Řecko. A tak jak je dnešek důležitý pro jeho další samostatnou existenci, tak dnes skončíme i naše vyprávění. A taky příhodně - Maratonem. 

Jak už to tak v Řecku chodí, nic není tak, jak si Středo- nebo Západoevropan myslí, že by mohlo být. Ačkoli Maraton je jedno z těch důležitých míst Řecké historie, není to tam tak úplně znát. Vlastně ... vůbec. My jsme se do Maratonu vydali, jako na tečku za tím naším výletem. Všichni bez výjimky jsme zvedli ruku pro. Všichni bez výjimky jsme se na něj těšili jako malé děti na zmrzlinu. Maraton jsme našli. Půl hodiny nám však trvalo, než jsme se přesvědčili, že jsme našli ten správný.

Přímo u moře jsme našli mohylu odpovídajících tvarů. Rajmo s taťkou dokonce poznali jednoho z pózujících (pozérů? :-) ) - ten s knírkem je totiž sám Spyridon Louis. (Nevíte, kdo to je? Já to taky pochopila až z pomníku. Tady je ale o něm super článek.) Chvíli jsme je obdivovali, poplácávali se samou radostí po ramenou: Našli jsme to! Našli jsme poctu Maratonu! Ovšem pouze do té doby, než jsme sochu obešli z druhé strany.

Dar firmy New Balance lidem Maratonu.

Jak se ukázalo, byla tato mohyla zase darem. K příležitosti olympijských her v roce 2004. 

Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme najít ono pravé místo. To místo, kde Řekové pobyli Peršany v první z řecko-perských válkek. To místo, odkud vyběhl Feidipidés oznámit Atéňanům tuto skvělou novinu. Prostě jsme ho chtěli vidět. 

Po zásahu Klárou do paní v krabičce a po několika rozepřích při navigaci paní skrze pole jsme se asi hodinu na to (podotýkám, že Maraton má 9tis obyvatel a rozlohu 9ha) dostavili někam. Někam, kde konečně byla nějaká cedule. Někam, kde jsme to po několikaminutovém přemítání označili za To místo.

A pak už to bylo všechno ráz naráz. Smířili jsme se s tím, že nebýt Američana, neměli bychom možnost tu být, jak už taky v Řecku jinak. Několikrát jsme z Maratonu vyběhli, načerpali sílu k plnění nových předsevzetí a vyrazili k olympijskému stadionu.

Jak jej postavili, tak jej zanechali. Tak zní nejspíš pravá definice toho, co se jako atletický stadion zdáli tvářilo. Zblízka však byla patrná jistá .... zanedbanost.

Stále je tento komplex ovšem místem startu každoročního  Maratonského běhu z Maratonu. 

Díky, ségra :-)

Zase jsme byli lehce zmatení. Jakoby Řekům byla historie úplně ukradená, jako by ji nepotřebovali. A přitom by stačilo, aby každý z nich udělal dva pohyby denně navíc a dluh by byl splacen, mohli by ji k tomu přece lehce využít...

No nakonec jsme si jeli spravit chuť večeří. Mamka zatoužila potkat pár dětí z Pirea, tak jsme ji její přání chtěli vyplnit. Když už měla mít za pár dní ty narozeniny....

Vybrali jsme si tu nejkrásnější restauraci s mořskými plody a dali se do objednávání. Taťka si dal kuře. Já bramborové koule. A Rajmo, mamka a ségra? Ti byli odvážnější:

Mamka konečně ochutnala chobotnici.

Rajmo si dal obří krevety.

A ségra něco, co jsem nepochopila. Nejspíš to byla sépie...

A tím skončil náž veledlouhý Řecký výlet. Díky :-) Bylo to super. Aspoň jsme to všechno viděli na vlastní oči a budeme to moci povídat vnoučatům: Jo, to tenkrát bylo ještě to Řecko!

ευχαριστώ και γειά

A trochu melancholicky, je tady ještě pár dalších fotek....

Naše ...

Ségřiny...

Taťkovy ...